Hledáš inspiraci na cestování do nevšedních míst? Plánuješ dovolenou expedici s Expedition club? Zajímá tě, co může Kazachstán nabídnout? Na kolik taková výprava vyjde finančně? A nebo jen čirá zvídavost? (づ ◕‿◕ )づ

Vyrážíme

S vidinou nadcházejícího strádání do sebe doma ládujeme Dürüm, zbylé ovoce a provádíme poslední kontrolu, zda máme všechno. Tedy. Všechno rozhodně nemáme, protože při optimalizaci jsem vyhodil i toaleťák, mini 5 ml flakón s voňavkou a pár dalších zbytečností jako zimní rukavice. Takže poslední kontrolu – zda máme dostatek na 7 nocí mimo civilizaci a 14 dnů v Kazachstánu? Snad ano, vyrážíme na letiště.

V ČR je na programu „tisíciletá voda“, nicméně metro stále jezdí a my se v 17h potkáváme s naší Expedition crew. Vůdce smečky Michal nás hned na úvod testuje sadou kvízových otázek o Kazachstánu a za odměnu nám rozdává Expedition pytlíčky s izotermickou fólií, špunty do uší, Drip it kávou a tetovačkou. Evka při první příležitosti nabízí výměnu svých špuntů za kávu a já jí vesele podporuji barvitým vyprávěním o tom, jak Evka v noci hrůzostrašně chrápe.

Jako poslední z naší party mířím na odbavení zavazadla a ihned přichází edukační vložka. Zjišťuji, co je to Stand-by letenka a že je u některých dopravců běžnou praxí prodat více letenek, než je míst v letadle. Po půl hodině čekání a 5 dotazech, „Opravdu nejste zaměstnancem Turkish Airlines?“, přichází dobrá zpráva – do letadla se dostanu. Garmin hodinky mi po chvíli vesele hlásí „období stresu -10 body battery“ a my si s Evkou jdeme zkrátit čekání partičkou šachů.

Pomalu se krátí fronta na nástup do letadla a někteří ve skupině už začínají být nervózní, abychom už šli také. Ale počkat – kde je Zuza z naší party? Nedá se jí dovolat. Není nikde v okolí. Vybíhám najít Zůzu a hle – úspěch. Nacházím jí asi 300 m dál opřenou o zeď jak telefonuje. Sesekat! 😀 Ač jsem se ihned po svém úspěchu pasoval na místního Detektiva, Zůza má pro mě lepší přezdívku – hlídací pes.

Ponaučení dne – dělejte předem online check-in pokaždé, kdy to jen jde!

Dlouhá cesta a hledání bomb

Z knihy „Proč spíme? jsem si zapamatoval, že v novém prostředí spíme jen „na půl mozku“, aby si člověk nejprve prověřil nové teritorium. Já mám ale pocit, že při úvodním cestování, jsem nespal ani na čtvrt mozku. V letadle mi hodinky spočítaly celkem 35 minut spánku a to mi občas počítají i noční výlet na záchod jako lehký spánek. (●´⌓`●)

Let Praha – Istanbul – Astana je za námi, ukládáme krosny na vlakáči a míříme do velkoměsta města duchů, kde se snoubí futuristické vize s postsovětským šarmem. Narazíte zde na širokou plejádu, od mrakodrapů, mešit, paneláků a pyramid přes Palác kreativity ve tvaru psí misky a všemožné další experimenty. Ve velkém, nepříliš udržovaném parku není ani živáčka, potkáváme pouze pár pracantů. Usedáme do místní restaurace. Jídlo OK, čaj luxusní. Dokupujeme zásoby v obrovském obchodním centru, jen bombičky s plynem tu nemají. Při hledání potkáváme jen 1 mladíka, co mluví Anglicky. Domluva je tedy většinou rukama, nohama, Google Translate a ukazováním fotek s Camping gas.

Teď hurá nočním vlakem směr Almaty. Vyhlídka při našem 15 hodinovém putování by se dala shrnout následovně:

– Výhled z pravého okénka: pustá nekonečná step.
– Výhled z levého okénka: pustá nekonečná step + elektrické vedení.

V Almaty rychle na hotel odložit menší batohy, koupit plynové bombičky a autobusem na začátek našich cest. Využíváme poslední možnost jídla a pití v civilizaci a vykupujeme Cheesecakes, Quesadillu a horké nápoje v místní kavárně. Tajně jsme doufali, že než spořádáme Cheesecakes, přestane pršet. Nevyšlo to. A my tedy po 17:00 místního času vyrážíme střemhlav prvním výškovým metrům s plášťěnkami a po chvilce i čelovkami. Začátkem září se zde stmívá už v 18h.

Po cestě míjíme ceduli pojednávající o místní fauně „medvědi, sněžní leopardi, vlci, divoké kočky a orli“. Tak jen doufáme, že je tam těch medvědů méně než na Slovensku.

Směr Basecamp

Před deštěm nás ochránily dva přístřešky a nic nás nesežralo. Po 8. hodině tak vesele vyrážíme nabrat vodu a s prvními slunečními paprsky míříme vzhůru. To jsme však ještě nevěděli, že nás čeká druhý nejnáročnější den výpravy. Z 2 200 metrů nad mořem kráčíme vzhůru k zasněženým kopcům a zanedlouho se dostáváme ke strmému zasněženému kopci, kde každou chvíli slyšíme dolů padat kameny. Sápeme se nepříjemným terénem vzhůru a dostáváme se do výšky 3,4 tísíc m.n.m. Po menším sestupu se dostáváme k lanovce, kde se posilňujeme polévkou a následně s čelovkami šlapeme, kloužeme a padáme na mokrých kamenech a zablácených strmých cestách. S vypětím všech sil se nakonec kolem 22h dostáváme k řece, stavíme stany a večeříme. Vzdálenost třináct kilometrů nezní špatně, ale těch 1400 výškových nahoru a pak zase dolů dalo s 20 kilovým batohem zabrat. A teď rychle do spacáku a na kutě.

Časný budíček, k snídani namísto vajíček dáváme ovesnou kaši, protože mi není moc dobře od žaludku, balíme a vyrážíme dál. Jediné, na co mám po ránu sílu, je dělání si srandy z Lea a Davida s dotazy: „Jak vám dnes chutnal váš oblíbený pokrm z ovesné kaše, AKA beton?“. Den je ve znamení pomalejšího stoupání skrz suťoviska, občasné přeskakování potůčků a ke konci větších řek. Většinu dne jdu na autopilota a vůbec nemám sílu.

Při odpolední svačině prořízne ticho Martin otázkou „Míro, můžu ti položit intimní otázku?“. Překvapeně s jistou mírou obav kývám souhlasně hlavou a všichni napjatě čekáme, co z něj vypadne. Po chvíli dramatického ticha se Martin konečně s vážným tónem ptá – „Odkud máte toho tuňáka v kapsičce?“.

A tak sdílíme s ostatními naše tajemství a prozrazujeme, že Košík.cz je ono bájné místo. Posléze se odehrává brainstorming našich business plánů na zaplnění díry na trhu a distribuci tuňáků v sáčku i do dalších obchodů. A kdyby ani to nestačilo, tak se rovnou vrhneme do přípravy alternativního Adventure menu, které by samo o sobě bylo Adventure a člověk by předem netušil co se v balíčku nachází. No řekněte sami, nezní to skvěle?

Při dalším putování nám naštěstí hraje do karet místní řeka a my se dostáváme už večer přes kameny na druhou stranu a nemusíme tak brodit, jak bylo původně v plánu při ranních hodinách pro nižší průtok. Žaludek je na tom bídně a tak si libuji nad tím, jak úžasným tahem bylo přidání sušeného ovoce od Grizly do našich batohů. Zapíjím černé uhlí a nechávám si zdát o tom, že jednou nastane den očisty. Tedy den, kdy skočíme při slunci do vody.

Z přechozích dnů jsme však pochopili, že kdo váhá, ten smrdí. Namotivovaně proto další den hned po ránu skáčeme s Evkou do potůčku. Brrrr, to je ledárna 🥶. Při soukání se do suchého oblečení přemýšlím nad tím, že rychlejší a odfláknutější „sprchu“ jsem ještě nezažil. Můj trávicí trakt už na tom začíná být lépe, ale o to hůře je na tom Evka. Dnešek má být být aklimatizačním a nejpohodovějším dnem a proto se nakonec domlouváme, že vyrazíme později dle zažívací situace. Zhruba s 2 hodinovým zpožděním se také vydáváme na cestu lemovanou lebkami.

Nakonec jsou lebky tím posledním problémem a více nás začíná trápit hlasité a neustále se přibližující hřmění. Začíná se zvedat vítr i pršet a my se běžíme v suťovisku schovat k největšímu blízkému kameni. Celý promrzlí sedíme u kamene a posloucháme hromy, bubnování padajících krup do našich bund a přemýšlíme nad tím, že podobné rande bychom jen tak nezažili. Po čase už začínám přemýšlet i nad tím, proč ta voděodolná bunda začíná být pěkně mokrá. Do půl hodiny se naštěstí počasí uklidnilo a my se brzo dostáváme na travnatou plochu a potom už jen pádíme za ostatními a celí šťastní se vítáme s ostatními v Base camp.

Odpoledne je na programu školení k mačkám, cepínu a vázání uzlů. Zbytek večera trávíme společně v příjemné atmosféře ve skvělé místní „chaloupce“. Člověk by nevěřil kolik času může zabrat obyčejné natočení 1,5 litru vody, tedy procházka pro sníh, roztopit na hořáku, přefiltrovat vodu, čistou vodou trochu pročistit ucpaný filtr, filtrovat vodu rychlostí malého čůrku. Rázem má člověk zábavu na celý večer. Kromě filtrování tu máme naštěstí Michala a Martina, jejichž neoblíbenější fráze ten večer byla „A to mi připomnělo ještě jeden vtip, to se takhle sejdou …“

A teď brzo na kutě, v 5 ráno vyrážíme směr Toguzak.

Výstup na Toguzak

Budíček ve 4 ráno, lyofilizovaná vajíčka a poslední kusy celozrnného chleba, nasadit helmy, čelovky a vzhůru do oblak. Kvůli vysoké náročnosti terénu, nahromaděné únavě a nemocem nás nakonec v 5:00 vyráží ze základního tábora pouze 8. První dvě hodiny cesty skáčeme přes kameny a menší říčku. Při nástupu na ledovec se naše skupina tenčí na 7 lidí. Navazujeme se na lana, nandaváme mačky a překonáváme první výstup balvanů. Následuje výstup zasněženým a často exponovaným suťoviskem.

Dostáváme se na hřeben, kde se střídají kamenité, zasněžené a technické úseky. Občas jdeme na volno, občas na obojku. V polovině cesty se naše skupina zmenšuje na 6 lidí a Elen právě začíná ve 4 tisících metrech čekací peklo. Tedy, peklo to připomínalo jen skrz její muka, o pekelném teple se jí jen snilo. Ponaučení dne – vysílačky nebo 2 zařízení se satelitní komunikací přijdou v těchto oblastech vhod. Slovo signál už není v našem slovníku dobrých 5 dnů.

Naštěstí nám počasí přeje a většinu cesty svítí slunko, pokračujeme proto dál skrz sněhovou nadílku, která je místy až po pás. Exponovaným terénem se prodíráme dál a dál až k ledovcové stěně, kde Michal kotví šrouby a my za pomocí maček a cepínu lezeme vzhůru. Ufff, no na to, že „cepín a mačky bereme jen pro sichr“, tak v tomto úseku by se nám sakra hodil i druhý cepín.

Vrchol se již zdá být na dosah a my se tak natěšeně vydáváme vstříc hlubokému sněhu. Vedoucí pozici má nesmrtelná Pája, která má stále sil na rozdávání a jako první dere cestu vpřed. Ač už se to vždy jevilo jako cílová rovinka, kopec nás ještě pořádně potrápil a cílových rovinek nám připravil hned několik. I přes to všechno se nám nakonec daří v 6 lidech vyškrábat na samotný vrchol a rozhlédnout se z Toguzaku ve výšce 4 500 metrů. Hurááá.

A teď rychle za ostatními, ať tam Elen nezmrzne a nejdeme za tmy. Slaňujeme ledovcovou stěnu, kocháme se famózními výhledy a krok za krokem směřujeme do základního tábora. Šťastní, promočení a zničení se všichni v pořádku vracíme k ostatním.

Zpátky do civilizace

Směr – Sedlo Turistů

Ani po zdolání nejvyššího vrcholu naší trasy nemáme samozřejmě leháro a vstáváme v 5:30 abychom mohli v 7 vyrazit. Garmin hodinky mi poprvé hlásí po ránu Body Battery přes 25 a já tak sbíhám první kopec jako kamzík. Bereme si zpátky uschované jídlo, mnohokrát přeskakujeme řeku a dokonce jdeme značnou část dne po pěšinách, které připomínají normální cestu. Počasí se zběsile střídá, chvilku pere slunce, chvilku fouká, potom zase prší. Po dalším stoupání se dostáváme k bouřkovým mrakům, kde se musíme schovat pod kameny a přečkat bouřku. Ta naštěstí rychle ustává a my se dostáváme do 3 500 m.n.m a za světla stavíme stany. Hrajeme s Evkou partičku šachů. Dáváme si královskou porci jídla a těšíme se na Diablo, čerstvé jídlo, ovoce a teplou sprchu.

Hurá do sedla

Je pondělí 23.9.2024, přibližně 4:50 ráno, začíná 7. den naší Kazachstánské poutě přírodou. Místo slunce nás probouzí 10 cm čerstvého sněhu a další intenzivní sněžení. Člověk by si i pomyslel, jak kouzelný okamžik nám příroda připravila, mnohem lepší by to však bylo bez zasněžených bot, mokrého oblečení a technicky náročné trasy před námi. Sami porovnejte pohled při večerním stavění stanů a dnes ráno:

Posouváme odchod na 7:00 a modlíme se, ať dnešní den přežijeme. Počasí se naštěstí trochu zlepšuje. Velitel Michal nás nicméně po sbalení připravuje i na variantu, kdy nezvládneme do sedla vyjít kvůli kombinaci sněhu a technického terénu. V tom případě by nás čekaly 2-3 dny velmi intenzivní chůze zpátky k lanovce. A to rozhodně neznělo jako vysněná vyhlídka.

Vyrážíme pomalým tempem skrz hrozný terén. Zasněžené suťovisko obrovských kamenů, kdy nevíte jestli uklouznete po sněhu, zda je kámen na který chcete šlápnout stabilní a nezačne se po nášlapu hýbat nebo váš krok nemíří do zasněžené díry mezi kameny, namísto na kámen samotný. Většinou si podobně náročné momenty užívám, o to víc, když je kolem tak nádherný výhled. Tohle dopoledne bylo jiné, převládala únava, zmrzlé nohy, těžký batoh, náročná cesta a nejistota, zda ty kameny nebudeme přeskakovat ještě jednou směrem dolů.

Po cestě pomáháme Evce obalit nohy do izotermické fólie, aby jí byla aspoň o trochu menší zima, ač to s mokrými ponožkami a botami nebyla žádná sláva ani s fólii. Sílu jí však dodává dokonale sladěný Fashion Outfit, který všichni tipujeme na jasnou výhru pro zimní kolekci 2025.

Štěstí v neštěstí – sníh nakonec zafungoval jako skvělý pomocník při překonávání náročnějších pasáží výstupu a ač se místy zdálo kamenité moře nekonečné, nakonec se nám podařilo vyškrábat do sedla bez maček, lana a v rozumném čase. Huráá🥳 Teď je na řadě svačina a kochání se božím výhledem.

Sestup už je značně příjemnější, ač se místy najdou náročnější pasáže, cestu nám zpříjemňuje slunce nad hlavou a skvělé výhledy. Během tří hodin od výstupu se nám skýta kompletně jiný pohled a pomalu už začínají náznaky civilizace.

Cílem dne je dorazit k jezeru v nižších částech údolí, z kterého se další den dostaneme zpátky do Almaty. Silná motivace v podobě teplé sprchy nás drží ve formě a při západu slunce se dostáváme na menší kopeček poblíž cílového jezera.

Sprcha

Po ránu si jdu vyzvednout naše boty do přístřešku, kde spala Elen s Martinem a přitom potkávám Elen, která si balí věci. Namísto pozdravu nebo dobrého rána slyším jen „Ty vaše boty jsou síla!“. Martin ihned dodává „Já se tě Elen ptal na jaké straně chceš spát, měla jsi šanci vybrat si lépe“. Elen už jen dodává „Musela jsem si dát přes oči škrabošku, aby mě neoslňovala ta radioaktivní zelená záře“ a já raději rychle balím naše boty, než je někdo spálí 😁.

Balíme si věci, využíváme houpačku a čekáme, až se všichni dobalí.

Zuzu se mi směje a pasuje mě na bezďáka Míru, protože si mi nechce skladovat odpad v batohu a beru tak igelitku s bordelem do rukou s vidinou toho, že ho brzo vyhodím v přilehlých obydlích. Nakonec s ním samozřejmě jdu ještě dalších 5 km, než konečně potkáváme koš 🗑️.

Po cestě dolů míjíme čínské turistky v nobl bílém úboru, vyvoněné. Ptají se, jak se dostanou k velkému jezeru a ptají se odkud jsme my a odkud jdeme. Absolutní kontrast k naší výpravě.

Scházíme do civilizace a sedáme si v místní restauraci, kde ochutnáváme kumys, koní maso a další tradiční pokrmy jako sladkosti a jiný mléčný nápoj. Kumys je teda síla. I pět minut po ochutnání mi stačí jedna myšlenka, aby mě přešel mráz po zádech. Nevím zda je to tím, že je silný kus, nebo už jí začaly z té radioaktivity odumírat smysly, nicméně Elen zvládá dopít celý půl litr kumysu, tomu se říká poctivá degustace.

Autobus, hotel, sprcha.

Národní park

Hotelová snídaně je super =) Ihned potom běžíme do města najít pohledy a známky. Byl to pěkný boj.

Běžíme směr Car rental a půjčujeme auta, teda tanky. Dvě obrovské Toyoty Land Cruiser v automatu. Jedeme na hotel vyzvednout ostatní a pelášíme směr Národní park.

Cesta začíná výtečně, o 3 minuty později nás v křižovatce zastavuje místní policie. Kruci, to mi zas budou hodinky psát “Období zvýšeného stresu vám odčerpalo energii” 😁

Do dnes nevíme proč nás zastavili. Náš nejlepší odhad je, že si mysleli, že chceme jet do protisměru a já si přitom jen lehce víc najel, protože už v křižovatce stálo dalších 15 aut čekajících, až v protisměru skočí červená a budeme moct projet.

Problémem však je, že nikdo ze 4 přítomných policajtů neumí anglicky a nám zas moc nejde ruština. Po 3 telefonátech a několika poradách zúčastněných policistů začali horlivě ťukat do telefonu skrz Google Translate následující: „Poprvé vám tento prohřešek jako turistům promineme. Můžete jet.“

Pokračujeme směrem k jezeru, které má být údajně na koupání, ale ve skutečnosti je zelené a doufám, že se tam nikdo dlouho nekoupal 😀

Pro změnu nám teď zase nejde odemknout na dálku auto a při odemknutí klíčem se spouští alarm. Naštěstí jsme ještě v civilizaci a problém řešíme knoflíkovou baterii z pumpy. Po cestě stavíme na podivných masových koulích. No, na svůj seznam nejlepších pokrmů je nezařadím, ale lepší než vcházet do mokrých bot.

Stavíme na benzínce, kterou hlídá místní mazel.

Menším zádrhelem se stává fakt, že náš Land Cruiser nejde nastartovat. Zjistil to Michal, který si chtěl udělat fotku s aktuálním stavem kilometrů před tankováním. Nakonec obvolává a obepisuje půjčovnu aut i Expedition club, kdyby bylo nutné nouzově řešit alternativu. Ze zvědavosti však ještě taky jednou vyzkouším nastartovat a ejhle, jde to. O 15 minut později se z půjčovny dozvídáme informaci, že je nutné nejprve odemknout satelitní hlídací systém, který se aktivuje jakmile se člověk vzdálí od odemčeného auta na víc jak 10 metrů. Dobré vědět.

Večer se dostáváme do hlídané oblasti národního parku, kde jedeme za babčou šerifkou. Při příjezdu jí chci říct, že nerozumím, ale vyklepal jsem ze sebe mnohem lepší hlášku “Nespasiba”. Babča očividně pochopila co jí chci říct a odešla pryč. Posádka mezitím lehla smíchy a galantní fráze „Nespasiba“ se zařadila do našich slovníků pro řešení zapeklitých situací. P.S. V případě nouze doporučujeme i frázi „Necharašo“.

Před kempováním se ještě rychle jedeme podívat na zpívající písečnou dunu a potom „grilování“ a posezení při ohni. Ale Kazachstán si dělá co chce, takže nám začne brzo pršet a my tak trávíme zbytek večera pod přístřeškem a bez ohně.

Národní park – Den 2.

Prvním místem na dnešním seznamu je místní Stonehenge. Posuďte tu krásu sami, radost pohledět.

Když jsme se konečně nabažili skvostným výhledem, vydali jsme se k 700 let staré vrbě a horkému pramenu. No co vám budu povídat, naše vesnická Sloupská lípa se stářím 500 let jet je rozhodně zajímavější. Horký pramen sice dobrý, ale velikostí byl tak pro jednoho člověka nebo na smočení nohou, nečekejte prameny jako na Islandu.

Přejíždíme do o poznání libivějších míst – Bílé a Lávové hory, v originálu Katutau Mountains a Aktau Mountains. Lávové nabízí pohled na unikátní lávový útvar a Bílé zas nádherný kaňon.

Jediným problémem byl strašný vichr, který nám s Evkou málem odnesl stan. Nebýt Davida, tak bychom už taky žádný stan mít nemuseli, zvládl ho chytit ve správný moment a podržet ho do té doby, než ho pořádně upevníme. Museli jsme si stan přivázat z jedné strany k altánku, zatlouct co nejhlouběji všechny kolíky a ty ještě zatížit kameny, protože místní zemina nebyla příliš stabilní. A samozřejmě co největší kameny do všech rohů stanu. Tak teď se jen modlit, že po procházce kaňonem bude stan stále na svém místě.

Míříme směr kaňon, blbneme, Evka dělá mosty, Martin mi pózuje a všichni se kocháme nádhernou scenérií.

• Míra: “Martině, udělám ti foto.”
• Martin: “Foto pro tebe, jo Míro? No tak to počkej…”

Národní park – Den 3.

Máme před sebou delší cestu do kaňonu Čaryn, takže si po cestě děláme zastávky na odpočinkových místech. První je proto logicky na hřbitovu. Po cestě se střídáme s pouštěním našich oblíbených hitů. Jen místním opeřeným dravcům se asi náš výběr písniček tolik nelíbí a my díky tomu často vidíme od asfaltky vzlétat orli, kteří jsou schopni v místní pustině najít svou kořist.

Včera padl návrh, že bychom se mohli raději vydat do města a vynechat návštěvu kaňonu, když už jsme jeden viděli. Jsem rád, že jsme tak neučinili a přišli si prohlédnout tuhle krásu na vlastní oči.

Teď už jen zpátky do Almaty, pár hodin spánku a dlouhá cesta domů.

Na kolik taková sranda vyjde?

Položka	Cena v Kč (na 1 osobu)
Letenky	13 190
Expedition club (ubytko, auto, vlak, taxik, průvodce)	18 990
Očkování vzteklina	3 040
eSIM	200
Útrata na místě	3 800
Útrata při cestování (letiště)	940
Celkem	40 160

Pokud však nejezdíte na podobné výpravy každý měsíc a nepracujete v Adventure Menu, budou reálné výdaje vyšší minimálně o dehydratované jídlo a amortizované náklady za nákup vybavení nebo za jeho zapůjčení. Já například dokupoval mačky (3 000,-), slaňovátko (1 000,-), péřovku (3 500,-), fleecovou mikinu (2 000,-), karimatku s lepší R-value (2 700,-) a kdybych se mohl vrátit v čase, koupil bych si ještě lepší boty 😁. K tomu se přidá pár drobností jako rukavice, merino trenky a hůlky, objednáte za 3 000 jídlo a jste rádi, když se vejdete do 60 tisíc.

Slovo závěrem

Velký respekt všem členům výpravy, smekám před každým a jedním klobouk. Člověk jen stěží natrefí na jednoho podobného šílence, který by se dobrovolně pustil na takhle náročnou výpravu a tady nás bylo celých 10. Všichni dokázali projít Kazachstánem s úsměvem ve tváři, ať už se dělo cokoliv. A pokud to zrovna náhodou nebyl úsměv, každý se se vším dokázal dobře vypořádat a panovala příjemná atmosféra.

Velké díky patří speciálně Michalovi, který nám byl úžasným průvodcem a provedl nás bezpečně celým výletem. Krom dobrých rad si můžeš být jistý/á i tím, že má Michal vtip do každé situace a na každé téma. A když k tomu přidáš ještě Martina, je o celovečerní zábavu postaráno.

Výtkou k expedici, která byla také naší první zkušeností s Expedition club, byl příliš marketingový popisek expedice a značně podhodnocená náročnost. Z popisku nebylo jasné, že budeme potřebovat mačky, že se budeme vázat na lano, že budeme slaňovat a že bude tak často exponovaný terén. Stejně tak bylo dané vybavení (mačky, slaňovátko, cepín, sedák) oznámeno až cca 6 týdnů před začátkem expedice, kdy už má člověk zaplacenou zálohu a ti aktivnější nakoupené věci specificky podle potřeb dané výpravy. Ač byla možnost nepouštět se na nejnáročnější výstup a vyhnout se tak lezení a slaňování, člověk by o něčem takovém rád věděl dopředu a popis „Výstup na Pik Toguzak je trekařského charakteru a není technicky náročný.“ mi přijde trochu zavádějící.

Ale nebyla by to správná expedice, kdyby to bylo až příliš jednoduché. Poznali jsme skvělou partu lidí, nadechli se ve čtyřech tisících a především – zažili jsme pořádné dobrodružství, na které budeme dlouho vzpomínat.

Díky bando.

Díky Snoubenko ❤️